V přístupu k Číně bohužel převládají příliš vyhraněné pozice s předpověďmi, které se jen těžko naplní. Skoro se zdá, jako by chyběl vyvážený střed. Problémy Číny jsou zjevné a běžné: slabé domácí instituce, ekonomika závislá na silném protekcionismu, ovládaná úzkou politicko-ekonomickou elitou, skládající se pouze z přibližně třech tisíc rodin. Vzájemné sociální kontakty jsou zcela klíčové. Mezi další problémy patří extrémní nerovnost v příjmech (Giniho index je 0,438), slabé zdravotnictví, zneužívání lidských práv atd.

Varující je ekonomický růst založený na poškozování životního prostředí. Přesto Čína vyrostla ve významného hráče, který však zůstává poněkud těžko čitelný kvůli tradiční orientaci svých politických činitelů směrem dovnitř. Ta plyne právě i z nutnosti věnovatpozornost problémům tranzice z plánované ekonomiky směrem k dynamickémukapitalismu. Nové vedení chce dále snižovat roli státu v ekonomice, objevují se i náznaky poznámek o nutném boji s korupcí a všeprostupujícím nepotismem.

Pokud Čína překoná hrozbu vlastní finanční krize, začne se její pohled časem obracet více i směrem navenek. Není pravděpodobné, že by se v dnešním roztříštěném systému mezinárodních vztahů Číně, která za sebou nemá pevný blok blízkých spojenců, podařilo nějak výrazně prosadit svoje hodnoty modernizace bez demokratizace.

Čína bude spíše dále prosazovat zásadu nevměšování v mezinárodním právu a postupně posilovat svoji vojenskou moc. Pro Západ je realitou, že většina světové populace nemůže být ovládána systémem, který je prospěšný pouze pro 12% z ní. Proto by se měla Evropa přizpůsobit nové situaci, vzdělat vlastní podnikatele o Číně, napřít k ní své diplomatické úsilí, přidělit adekvátní hlasovací práva v IMF a Světové bance. A hlavně by měla přestat s lekcemi o lidských právech a dobrém vládnutí, protože jim stejně nikdo nenaslouchá.

---

Jakou formu evropské integrace pro 21. století?

Po 2. světové válce jsme všichni sdíleli stejné cíle. Na pozadí evropské integrace jsme se snažili zabránit dalším hrůzostrašným válkám a nastolit trvalý mír a demokracii. Je neoddiskutovatelné, že se toto z velké části podařilo; ale Evropa se v posledních letechpotýká se zhoršeným vnímáním integrace, především díky neustálému přenášeníkompetencí na nadnárodní orgány bez odpovídajících demokratických opatření. Za vše mluví výsledky voleb, snižující se účast v nich a nárůst levicového extremismu.

Autor článku, Jean-Claude Mignon, je pevně přesvědčen, že v tomto se nabízí pomoc Rady Evropy, založené již v roce 1949. Neměli bychom zapomínat na agresivní nacionalismus, rasismus a netoleranci. Tomuto bychom měli předcházet a maximálně využívat pevných nástrojů, které má Rada Evropy k dispozici.

A jaké to jsou nástroje? Na prvním místě je to Evropský soud pro lidská práva. Díky zodpovědnosti, se kterou provádí rozsáhlé úmluvy, se podařilo vytvořit celoevropský prostor svobody a práva. Dokonce i vyspělé státy v otázce lidských práv, jako jsou Francie a Velká Británie, respektují jeho závěry a jsou dobrým příkladem pro ostatní, ato i pro nečlenské státy.

Mezi další důležité nástroje lze zařadit Evropskou komisi pro efektivnost soudnictví (CEPEJ), která každé dva roky vydává zprávu, kde srovnává stavy justice ve členských zemích a dává návod pro ty země, které se snaží svoji právní síť zlepšit. Zmínit bychom také měli Evropskou komisi pro potírání mučení (GRECO), která se zabývá především oblastí lidských práv.

Všechny tyto nástroje je ale velmi důležité provádět společně s Evropskou unií, aby nedocházelo k jejich duplikaci, a tím pádem k malé efektivitě a velkým výdajům. Rada Evropy by také měla pokračovat v již započatých reformách, stát se více politickouorganizací a stále více mluvit jedním hlasem napříč celou Evropou.

---

Právní stát versus špionážní stát

Tajemství jsou všude kolem nás. Příkladem jsou některé zákony, „ USA Patriot Act aFISA Amendments Act“, které schválil Kongres bez předešlé debaty.  Edward Snowden je muž, který se postavil tajemstvím. Poukázal na křehkou rovnováhu mezi různými sílami, které by měl zajistit právní stát.

Spojené státy se mohou pochlubit politickým systémem založeným na rovnováze výkonné, soudní a zákonodárné moci, která je dosažena pomocí principu „brzd a rovnováh“, stanoveného v americké ústavě. Fungují však tyto „brzdy a rovnováhy“ ve špionážních programech vlády USA?

Kontrolní telefonické záznamy telekomunikační společnosti Verizon, existence  PRISM programu, který vyžaduje, aby internetové společnosti (včetně Apple, Google, Facebook nebo Microsoft) poskytly údaje pro Národní bezpečnostní agentury, mají právní základ v zákoně Patriot Act z roku 2001 a 2008.

Tyto procesy jsou součástí "války proti terorismu", stejně jako v případě Guantanáma. K ospravedlnění se používá pozastavení práv a záruk systému, který podporuje vláda. To, co odlišuje demokracii od autoritářského systému je, že moc státu je omezena a podléhá nezávislé kontrole své činnosti s cílem zajistit dodržování práv pro všechny.

---

Jak může těžba břidlicového plynu proměnit energetickou krajinu Evropy??

Otázka těžby břidlicového plynu v Evropě je vysoce aktuálním tématem, protože upozorňuje na stále narůstající rozpor mezi evropskou energetickou politikou a evropskou politikou ochrany klimatu.

Čtyři velká evropská naleziště břidlicového plynu jsou objemově výrazně a mnohonásobně menší než naleziště v USA. Navíc geografické, geologické a demografické podmínky v Evropě těžbu oproti USA značně ztěžují/komplikují. Těžba tak bude nákladnější, ekologicky náročnější a kvůli malému počtu průzkumných vrtů nelze s jistotou určit skutečné vytěžitelné množství plynu v Evropě. Na druhou stranu, další průzkum může odhalit také naleziště břidlicové ropy. A zatímco polské naděje na těžbu břidlicového plynu ve velkém již od roku 2015 splaskly, zbytek Evropy je názorově rozdělen.

Důvěrou v další rozvoj těžby z břidlic otřásla např. i dvě malá zemětřesení s nejvyšší pravděpodobností způsobená právě frakcionováním břidlicového plynu v severní Angliinedaleko Blackpoolu. V případě, že by případná těžba břidlicového plynu v Evropě měla být nahrazena dovozem plynu z USA, není vůbec jisté, zda by jeho výhodná cena přečkala cestu přes Atlantik. Existuje však naděje, že evropská těžba z břidlic by mohla úspěšně konkurovat dovozům surovin z Ruska. Evropa by tak rozhodně neměla na břidlicový plyn rezignovat, ale také by měla pečlivě připravit jednak prezentaci jeho postavení vedle
obnovitelných zdrojů energie, jednak prezentaci argumentů pro veřejnost.

---

Zadlužení domácností a evropská krize

Propad hospodářského výkonu po celé Evropě od roku 2008 měl zásadní důsledky pro závazky sektoru domácností. Významný nárůst nabídky i poptávky po úvěrových produktech v předkrizovém období vyvolal nárůst zadlužení tohoto sektoru, což na oplátku přispívalo ke krátkodobému hospodářskému růstu tehdejších let. Avšak v některých zemích, kde došlo k předlužení domácností, pomohl nafukovat realitní bublinu, tedy neopodstatněný růst cen aktiv na trhu s nemovitostmi.

Mezi lety 1995 a 2007 se celková hodnota dluhu domácností v EU zvýšila téměř třikrát, zatímco v zemích se značným růstem sektoru nemovitostí, jako např. v Irsku či ve Španělsku, se dluh zvýšil dokonce šestkrát. Za tuto expanzi mohl zejména v zemích periferie a nových členských státech EU hospodářský růst, zavedení jednotného trhufinančních služeb, rozšíření úvěrových produktů a klesající úrokové sazby jako důsledek přijetí eura. K růstu zadlužení přispěla též stabilně klesající inflace a nízká počáteční zadluženost soukromého sektoru v některých zemích, což poskytovalo prostor pro dohánění „standardních“ měr zadlužení v zemích jádra. Tyto faktory usnadnily přístup k mnoha typům úvěrů pro domácnosti napříč celou Evropou.

V období těsně před krizí byly často přehlíženy dlouhodobé hospodářské poznatky a teorie. Náznaky, že by se ekonomická situace mohla zhoršit, byly ignorovány. Přitom posledních deset let v Evropě bylo vskutku ukázkou typické závěrečné fáze cyklu zadlužení domácností, tj. prudký nárůst a poté náhlá kontrakce. Jako prevence protiopakování tohoto scénáře by měla posloužit revize legislativního i tržního prostředí, ve kterém účastníci procesu úvěrování domácností operují. Konkrétně např. redukce morálního hazardu u hypotečních makléřů nebo povinnost poskytnout spotřebiteli úplné informace před uzavřením úvěrové smlouvy. Řešení těchto problémů je mimo jiné součástí směrnice o hypotečním úvěru (Mortgage Credit Directive), aktuálně navrhované Evropskou komisí. Pomohlo by též prohloubení systému sdílení informací o dlužnících mezi věřiteli tak, aby bylo možné dosáhnout maximální zodpovědnosti při poskytování úvěrů.